Šipky, kulečník a hospodské hry

Dvě hry, které umí každý a neumí skoro nikdo. Hodina cíleného tréninku u obou udělá víc než deset let náhodného hraní u piva.

Šipky: stojí to na postoji

Většina lidí u šipek míří rukou a zbytek těla si dělá, co chce. Přitom chyba vzniká skoro vždycky tím, že se při hodu pohne rameno nebo se přenese váha.

Základ je pevný postoj s váhou na přední noze, loket stabilně nahoře a pohyb jen v předloktí a zápěstí. Šipka se pouští v okamžiku, kdy je ruka nejvýš, ne v půlce pohybu. A hlavně — nedívat se na šipku, dívat se na cíl až do dopadu.

Standardní vzdálenost je dva metry třicet sedm a výška středu terče metr sedmdesát tři. V hospodách to bývá špatně o několik centimetrů, takže trénink doma na přesných mírách se pak jinde projeví.

Kulečník: hraje se na příští kouli

Začátečník míří na kouli, kterou chce trefit. Hráč, který něco umí, myslí už na to, kde skončí bílá — protože z dobré pozice je další strk snadný a ze špatné nemožný.

Prakticky to znamená ovládat, kam se bílá po nárazu odkutálí. Zásah do středu ji zastaví, zásah pod střed ji vrátí zpět, nad středem pokračuje vpřed. Tyhle tři varianty stačí na osmdesát procent situací a naučit se je jde za jedno odpoledne.

Druhá věc je tágo držet volně. Křečovité držení rozhodí směr a je to nejčastější chyba u lidí, kteří hrají třikrát do roka.

Proč tyhle hry vydržely

Protože se u nich dá mluvit. Na rozdíl od většiny sportů nevyžadují plnou pozornost ani kondici, dají se hrát ve dvou i v šesti a přeruší se kdykoliv. Je to společenská aktivita s hrou jako záminkou, ne naopak.

Kam si zajít

Šipkové a kulečníkové ligy jsou v Česku poměrně rozsáhlé a fungují na amatérské úrovni v každém okresním městě. Vstup bývá otevřený, hraje se jednou týdně a je to způsob, jak se dostat k pravidelné hře, aniž byste museli sehnat vlastní partu.