Proč nás cizí životy tak baví

Racionálně je to nesmysl. Co se děje ve vztahu dvou lidí, které nikdy nepotkáme, na nás nemá žádný vliv. A přesto to čte skoro každý, včetně těch, kdo tvrdí, že ne.

Drby jsou starší než média

Antropolog Robin Dunbar přišel s tezí, že řeč se u lidí nevyvinula kvůli lovu, ale kvůli udržování vztahů ve skupině. Mluvení o tom, kdo s kým a kdo komu co udělal, plnilo stejnou funkci jako vzájemné probírání srsti u primátů — udržovalo přehled o tom, komu se dá věřit.

V tlupě padesáti lidí to byla životně důležitá informace. Mozek, který ji sbírá, byl ve výhodě. Ten mechanismus nikam nezmizel, jen dostal jiný vstup.

Proč zrovna celebrity

Protože je vidíme tak často, že je mozek zařadí mezi známé. Vztahům, které vznikají sledováním bez oplácení, se říká parasociální. Neurologicky je zpracováváme podobně jako skutečné známosti — proto lidi zasáhne úmrtí herce, kterého nikdy nepotkali.

Bulvár tedy netěží z toho, že by šlo o cizí lidi. Těží přesně z opaku.

Sociální srovnávání

Druhý mechanismus je méně lichotivý. Sledování cizích potíží funguje jako srovnávací měřítko směrem dolů — „on má peníze, slávu a stejně mu to nefunguje“. Studie ukazují, že právě příběhy o pádech mají výrazně vyšší čtenost než příběhy o úspěchu.

Proto je bulvár strukturálně zaměřený na neúspěch, ne ze zlomyslnosti redakcí, ale protože to publikum poptává.

Kdy to začne škodit

Když se srovnávání otočí nahoru. Sledování upravených životů na sociálních sítích má prokazatelně horší dopad na náladu než čtení o rozvodech známých tváří — protože v prvním případě se srovnáváme s někým, kdo vypadá dosažitelně, a prohráváme.

Bulvár je v tomhle poctivější žánr než si sám o sobě myslí. Nikdo nečte o skandálech s pocitem, že takhle by měl vypadat i jeho život.