Paparazzi: kde končí zpravodajství a začíná pronásledování

Fotka známé tváře na ulici může být legitimní novinařina i obtěžování. Rozdíl nedělá fotoaparát, ale to, kde se fotí a proč.

Jak to má české právo

Podobizna člověka se smí zveřejnit jen s jeho svolením. Z toho ale existují výjimky, a právě v nich se odehrává celý spor. Zpravodajská licence dovoluje použít podobiznu přiměřeným způsobem pro zpravodajský účel. Stejně tak vědecký, umělecký a několik dalších.

Klíčové slovo je přiměřeným způsobem. Fotka politika při výkonu funkce zpravodajský účel splňuje. Fotka téhož člověka na dovolené s rodinou už obvykle ne, protože o veřejné roli nic nevypovídá.

Veřejné místo neznamená volné pole

Rozšířený omyl zní, že na ulici může kdokoli fotit kohokoli. Samotné pořízení fotky je jedna věc, její zveřejnění druhá — a právě to druhé podléhá pravidlům. Evropský soud pro lidská práva k tomu v případu Caroline von Hannover řekl podstatnou věc: i známý člověk má legitimní očekávání soukromí a to, že byl na veřejném místě, samo o sobě nestačí.

Kde je ta hranice v praxi

Zjednodušeně: čím víc fotka vypovídá o veřejné roli, tím spíš obstojí. Čím víc vypovídá o soukromém životě, tím spíš ne. Herec na premiéře ano, herec na pohřbu příbuzného ne. Sportovec při zápase ano, jeho děti cestou do školy ne.

Děti mají navíc ochranu silnější a redakce je proto obvykle rozmazávají — ne z laskavosti, ale protože je to právně nejrizikovější kategorie.

Když fotograf přejde do pronásledování

Soustavné sledování, číhání před domem a jízda za autem už nejsou o fotografii. V Česku na to dopadá trestný čin nebezpečného pronásledování, ve Francii a v části USA existují zákony mířené přímo na paparazzi.

Ta hranice se posunula po roce 1997, po smrti princezny Diany. Tehdy se z profese, která byla považovaná za otravnou, ale neškodnou, stala věc, o které se diskutuje jako o bezpečnostním problému.