Na první pohled je život číšníka zajímavý, v práci se určitě nikdy nenudí a o zábavu má téměř vždy postaráno. Číšníci a barmani se vždy měli dobře, ale to jen proto, že v tom uměli chodit. Vězte, nebo ne, ale číšníkovi peníze jsou vždy pořádně vydřené.
Od samého rána běhá a obsluhuje lidi. Největší nápor je přes oběd a večeře a úplně nejhorší je to o víkendech. Ani si nedokážete představit, kolik urážek a nadávek musí skousnout a přitom za spousty věcí ani nemůže. Hosté si stěžují na vysoké ceny, na špatně uvařené jídlo a podobně, přitom si ani neuvědomují, že číšník rozhodně není ten, kdo ceny dělá a kdo jídlo připravuje. On je pouze tím, kdo vše naservíruje. I tak se ale na něj valí slova typu: „to si snad děláte srandu, to maso nejde ani rozkrojit, to si strčte někam“ a podobně.
Číšník nikdy nemá pevnou pracovní dobu, ale většinou dělá dlouho přesčas. Hlavně o víkendech. Při obědech musí často řešit to, že host chce jídla z Menu mezi sebou různě prokombinovat, džus by si rád dal s vodou z vodovodu, nebo dokonce vodu z vodovodu samotnou. Řeší, proč ryba páchne po rybě, nebo proč je tatarský biftek syrový, či proč není brambor ve slupce oloupaný. V rybí restauraci řeší otázky, jestli by bylo možné dát si knedlo vepřo zelo, nebo svíčkovou. Často si host myslí, že je pánem tvorstva a dává to obsluze najevo hlavně proto, že ví, že se nemůže bránit a je nucena si jej vyslechnout i tehdy, když s ním vůbec nesouhlasí.
Pokud jsou hosté pod vlivem, pak je to kapitola sama o sobě. Mohou být buď agresivní, nebo dotěrní, hluční, v lepším případě vtipní, v horším případě vyvolávají konflikty a podobně. Přistane-li číšníkovi opilý host na baru, má potřebu s obsluhou řešit svá životní trable a svěřovat se s tím, co jej trápí. Bohužel si neuvědomuje, že obsluha restaurace, či baru není psycholog, ale je tam od toho, aby naléval pití a roznášel jídlo. Samozřejmostí také dost často bývá fakt, že se číšníkům tyká. Berou se jako něco méněcenného a tykačka je naprostou samozřejmostí. Dones mi to, nalej mi to, spočítej mi to….
Pokud je na baru obsluha ženského pohlaví, tak si hosté, především ti pod vlivem myslí, že je tam proto, že je chce. Ano, je to skutečně tak. V tu chvíli ji neberou jako obsluhu, ale vnímají ji tak, že je tam jen proto, že o ně má zájem. Hovor začnou obvykle slovy: „jste slečna, nebo paní“? Nebo „co na to váš přítel, že děláte za barem“? Zjišťují, zda je svobodná, či ne. I když se však o svém příteli zmíní, i tak je tam proto, že hosta chce. Myšlení podnapilých je obvykle velmi podobné. Začnou obsluhu zvát na drink, pokud se zdráhá z důvodu, že třeba řídí, tak jsou neodbytní, ptají se na osobní věci a chtějí s touto ženou, která stojí za barem, navázat kontakt za každou cenu.
Když má dojít na konec pracovní doby číšníka, tak je to velmi těžké. Většina hostů se právě rozjela a s tím, že se zavírá, se nechce v žádném případě smířit. Proto vyžadují ještě poslední drink, u kterého sedí minimálně další hodinu a další půl hodiny jim trvá, než zaplatí a domluví se, kdo co měl.
Číšník to tedy nemá v žádném případě jednoduché a neustále musí čelit narážkám, obviňování, často i sexuálním narážkám v případě žen. Tomuto povolání rozhodně není co závidět, často na nohách stojí i 15 hodin denně a to jen proto, že hosté se prostě nemají k tomu, aby odešli domů včas, přičemž si neumí například objednat všichni najednou, ale často obsluhu honí sem a tam pro nic a za nic.
Každý host by si měl měsíc vyzkoušet obsluhovat, aby zjistil, jaké to je. Obsluha také poslouchá v největším frmolu výčitky, že se dostatečně na hosty neusmívá, přitom je číšník rád, že obslouží všechny rychle a bez toho, aby dlouho čekali a představa, že se do toho všeho má usmívat, je přímo zničující.