Jak se dělá filmový zvuk

V akčním filmu neuslyšíte skoro nic z toho, co se natočilo na place. Většina zvuků vznikla později ve studiu a značná část od člověka, který v gumových botách šlape do bedny s pískem.

Proč se původní zvuk nepoužije

Mikrofon na natáčení zachytí dialog, a to ještě v lepším případě. Kolem něj je ale štáb, klimatizace, doprava za rohem a vítr. Kroky herce po parketu znějí slabě a nezajímavě, protože skutečnost zní nezajímavě.

Film navíc potřebuje zvuk, který má dramaturgii. Dveře, které zavřou důležitou scénu, musí být slyšet jinak než dveře v pozadí.

Foley: řemeslo pojmenované po člověku

Jack Foley byl zvukař, který ve třicátých letech přišel s tím, že se ruchy dají nahrát dodatečně v synchronu s obrazem. Profese nese jeho jméno dodnes.

Ve foley studiu jsou plochy z různých materiálů, regály bot a police plné předmětů. Kroky se chodí naživo při sledování scény. Lámání kostí bývá řapík celeru, oheň zmačkaný celofán, koňský cval dvě poloviny kokosového ořechu — ano, opravdu, a používá se to, protože to funguje líp než nahrávka skutečného koně.

Vrstvy, ze kterých se skládá jeden zvuk

Rána pěstí ve filmu obvykle obsahuje tři až pět stop: tupý náraz, plesknutí kůže, jemné prasknutí a nízkofrekvenční složku, kterou spíš cítíte než slyšíte. Samostatně nezní žádná z nich přesvědčivě.

Totéž platí pro auta, zbraně i dveře. Zvuková stopa filmu má běžně stovky souběžných kanálů, které se mixují do finální podoby.

Ticho jako nástroj

Nejsilnější zvukový efekt je jeho absence. Scéna, ze které náhle zmizí ruchy i hudba, má na diváka fyziologický účinek — mozek zbystří, protože ticho v přírodě znamená nebezpečí.

Právě proto se ve zvukové postprodukci stejně pečlivě rozhoduje, co nechat zmizet, jako co přidat.